Mám úžasné dítě, mám krásný život, ale někdy bych nejraději utekla do samoty a ticha …
Znáte tyhle pocity ?
Většinu času si říkám jaké mám štěstí, že moje dcerka je zdravá, šikovná, chytrá, krásná a je prostě nejlepší na světě. Cítím velkou vděčnost, že jsme zvláadly období nevyspání (no teda někdy mám pocit, že to stále konce nemá), plínek, kojení a krmení. Na spoustu míst už se dostanu a dokonce si vypiju i to teplé kafe, což první téměř dva roky bylo nemožné. Emma chodí do školky, většinou celkem ráda, je společenská a dobře si tvoří kamarádky. Čili mám i nějaký čas pro sebe i klid na práci. Ale …
Stále se cítím, že jenom naháním čas. Pořád koukám na hodinky v kolik bychom měli vstávat, odejít do školky, pak už zas koukám na hodinky že pro dcerku musím běžet, plánuju nám program. V nějakou hodinu už zase honem domů, večeře, nějaká ta večerní rutina, ať jsme včas v posteli a pak uspávání. To už teda není taková zdlouhavá nočmí můra jako dříve, ale stejně uspávat musím já a tu půlhodinu i déle u ní v postýlce strávím. Jsem ráda, když z pokojičku vyjdu kolem deváté. To ale znamená těžké rozhodnutí, jestli jít trochu uklízet, něco málo cvičit nebo se jít rovnou okoupat a spát. Něco jako zvážit kolik z mých pocitů je lenost, kolik únava a kolik pocit pro povinnost 😀
A tak denně bojuju, někdy mám pocit, že jsem den hezky zvládla, jindy že jsem prohrála a jenom den přečkala a pak přijde náhoda. Máma se rozhodla přijet v den, kdy u nás byl venku Jumping a já se přihlásila a on se konal. A já opravdu šla na hodinu cvičit, mamka nakonec i s tátou byli na hřišti s Emmou a já měla hodinu téměr nerušeného cvičení. No něco jako totální zázrak, cítila jsem se úspěšná, spokojená a hrdá sama na sebe, když jsem šla domů i s Emmou za ruku. Naši odjeli domů, já doma udělala večeři a užívala si tu jednu z prvních náznaků svobody v běžném každodenním životě.
A tak přeju všem maminkám, aby takové chvíle pohody a toho skoro opět vlastního života měly možnost zažít co nejvíce.
